Navždy... - Navždy...

Ležel jsem na nemocničním lůžku a přemýšlel.
Bylo mi smutno, věděl jsem, že brzy umřu, cítil jsem to.
Hlavou mi vířily myšlenky. Už teď se mi stýskalo po tom dokonalém světě, ve kterém jsem měl možnost žít a nevážil si toho. Jako mladý jsem byl namyšlený a rozhazovačný. Jak jsem stárnul, měnil jsem se, zamiloval a konečně se naučil cítit. Přesto jsem si nevážil světa, který mi dával poznat sílu lásky, sílu přátelství.
Věděl jsem, že v mém srdci zůstanou vzpomínky.

Navždy u mne bude moje matka, která při mně vždy stála, která mě bránila, která se o mě starala. Matka, kterou jsem miloval a nikdy jí to nedokázal říct. Možná jsem si ani neuvědomoval, co k ní cítím. Teď už jsem to věděl, a přesto to nemohl říct. Matka byla už dlouho po smrti. Ale třeba ji potkám v tom světě, do kterého se chystám odejít.

Navždy budu vzpomínat na otce, na otce, kterého jsem nenáviděl, na otce, který se mi hnusil, otce, kterého jsem se bál. Naučil mě nedávat najevo své city, naučil mě zhlížet na celý svět svrchu a myslet si, že dokonalost se skrývá pouze v rodu Malfoyů. Navždy budu vzpomínat na to, jak si vybíjel zlost na matce, jak ji mučil, jak ji ponižoval. A ona nic neřekla. Vlastně, i já jsem mlčel. Byl jsem zbabělec, nikdy jsem se matky nezastal, nikdy jsem neřekl otci ať toho nechá. Proč? Bál jsem se, že po matce budu následovat já. Ach jak jsem se mýlil.
Mě si otec šetřil na jiné potěšení. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy vešel do mého pokoje, přisedl ke mně na postel a začal mě hladit. Nejdříve se mi to líbilo, myslel jsem, že mne má rád. Jenže jeho dotyky začaly přibývat na intenzitě, celý se chvěl a mně to došlo. Stal jsem se jeho další hračkou. Brečel jsem, když do mne zuřivě pronikal, a přesto jsem nikdy nevydal jedinou hlásku. Nikdy jsem to nikomu neřekl.

Navždy se budu usmívat při vzpomínce na Bradavice. Strávil jsem v nich sedm nezapomenutelných let. Byly pro mne útočištěm, utíkal jsem do nich od otce. Nezapomenu na učebny ve kterých jsem sedával a snažil se do hlavy dostat alespoň trochu z učiva. Vždy si s radostí budu vybavovat zmijozelskou společenskou místnost a její zákoutí, její pohodlné kožené sedačky. Dokonce zůstanou v mé hlavě vzpomínky na Grabba a Goyla, na ty hromotluky, kteří bez mého doprovodu neudělali ani krok.

Navždy budu z úzkostí vzpomínat na poslední bitvu. Bitvu, kterou vyhrálo dobro. Na bitvu, kterou pro celý kouzelnický svět vyhrál jeden sedmnáctiletý chlapec, Harry Potter.

„Harry Potter…“ zašeptal jsem.
Ano, konečně jsem se dostal k němu.
Navždy bude v mém srdci usídlen . Byl to on, který mi dal poznat sílu a kouzlo lásky. Dokázal mne rozesmát, dokázal mne rozplakat, dokázal se mnou všechno. Miloval jsem ho. Miluji ho. Pamatuji si každičkou část jeho těla, každý detail jeho krásného úsměvu, každou vrásku, jakou měl, když přemýšlel.Vybavuji si jeho zelené oči ze kterých vždy čišela láska a oddanost. Byl pro mě vším a bude pro mě vším.
Vzpomínka na jeho rozzářenou tvář, když jsem ho políbil mne stále hřála u srdce.
Myšlenka na něj mi dodávala energii. Rozzářil každý můj den. Celý jsem mu patřil. Navždy mu budu patřit.

Zavřel jsem oči, byl jsem unavený. Zvláštně unavený.
Přestal jsem cítit prsty, pomalu mi těžkly paže i nohy.
Věděl jsem, že to přišlo, smrt pro mne přišla.
Před očima se mi objevil obraz krásného, mladého Harryho.
Umíral jsem s úsměvem na tváři.
Navždy se budu usmívat…


N/A: Tahle povídka je pro Scaryho. Kámoše, kterej mě vždycky podržel, kterej se mi věnoval a kterej mě měl rád. Navždy zůstane v mém srdci a vzpomínkách.

||

Navždy...